4. Vizuální komunikace

Definice komunikace

Komunikace je přenos nejrůznějších informačních obsahů v rámci různých komunikačních systémů za použití různých komunikačních médiích, zejména prostřednictvím jazyka a sdělování.

Komunikace je sociální záležitost (C.Cherry). Komunikace znamená, že informace přechází z jednoho místa na druhé (G.A.Miller). Komunikace je sociální akt, který může být jednosměrný, nebo je to druh interakce... komunikace jako druh soc. interakce zanamená jednostanné sdělování nebo vzájemnou výměnu inf.... Komunikace je nejen rozvinutou soc. interakcí, ale také jejím předpokladem. (M.Nekonečný). Komunikace je proces, jímž lidé předávají inf., ideje, postoje a emoce jiným lidem, předpokládá „common sence“, tj. společné sdílení významů znaků (J.W.Vander Zanden).

Prostředkem komunikace je řeč v nejširším slova smyslu, v užším významu znamená jazyk (verbální chování).

Formy a dělení (dichotomie) komunikace

Za základní dichotomii (dvojici) můžeme považovat komunikaci verbální a neverbální.
1) verbální (mluvená a psaná řeč v užším smyslu, tj. národní jazyk).
-meta- nebo paralingvistické znaky (hlasová intonace, např. ironické zbarvení hlasu, jeho akcent a další).
2) nonverbální:
• proxemika - prostorové oddálení nebo přiblížení mluvčího
• kinezika - „řeč“ pohybů
• posturologie - „řeč“ postojů
• gestika - „řeč“ paží
• mimika - „řeč“ obličejových svalů
• vizika - „řeč“ očí
• haptika - „řeč“ dotyků

Součásní neverbální komunikace je „řeč“ obrazů a symbolů:
• symbolika - věda o symbolech a užití, „řeč“ znaků
• syntax - popisuje vztahy mezi znaky
• sémantika - popisuje vztahy mezi znakem a označovaným
• pragmatika - popisuje vztahy mezi znakem a jejich uživateli, ne vztahy k předmětům

Další dělení komunikace

I) Auditivní (řeč, hudba) a vizuální (písmo, obraz, fotografie). Obě vlastnosti se mohou spojovat: film, televize, video; syntetické žánry a multimediální programy. Výhradně vizuální, ať verbální či neverbální, jsou tiskoviny (plakáty, billboardy, kniha aj.).
II) Statická a dynamická - statická kresba či text se mohou v animací v komixu, kresleném filmu či v reklamě změnit v dynamické.
III) Přímá (rozhovor, beseda) a zprostředkovaná (telefonní hovor, novinové interview tiskem, televizní beseda obrazovkou).
IV) Aktuální probíhající v reaálném čase (live) a reprodukovaná, pozdější vysílání v záznamu(i několikrát opakované). Za aktuální je možno považovat i vytvoření výtvarného návrhu, reprodukci pak za opakovanou informaci.
V) Dvoustranná a vícestranná
VI) Jednosměrná (klasická situace ve sdělovacích prostředcích) a obousměrná (dialog, interaktivní obrazovka).

Pojmové rozlišení mezi poskytováním informací a komunikací (B.L.Reece a R.Brandtová): poskytování informací má chrakter jednosměrného toku - sdělení, přenos, zaslání; komunikace je sdělení, které bude pochopeno, příjemce bude mít možnost zpětné vazby, obousměrný tok - sdílení, výměna, interakce.

Je nutné odlišovat prvotní (základní) komunikaci od druhotné (rozvinuté).

Další formy komunikace ze vztahového hlediska:
A) intraperzonální (např. získávání informací z počítačů nebo z archívu)
B) interperzonální (komunikace mezi dvěma nebo více osobami)
C) masová komunikace (komunikace zprostředkovaná masmédii, jako jsou rozhlas, televize, literatura a tisk).

Struktura komunikace

komunikator (osoba sdělující)
komunikant (osoba přijímající sdělení)
komuniké (obsah sdělení)

Komunikátor kóduje své sdělení, např. ve verbálních znacích (mluví), vyjadřuje určitý obsah (komuniké) a používá určitého média (mluví přímo ke komunikantovi nebo mu telefonuje). Komunikant dekóduje přijaté sdělení, které oba, komunikátor i komunikant, interpretují jako význam použitých znaků, přičemž, šlo-li např. o verbální sdělení, oba používají svou slovní zásobu.

Klasické vymezení sociální komunikace:
1/ kdo (komunikátor)
2/ říká co (komuniké)
3/ komu (komunikant)
4/ čím (druh komunikace, např. slova)
5/ prostřednictvím jakého média (např. mluvené řeči v přímém fyzickém kontaktu)
6/ s jakým úmyslem (intence, motivace)
7/ s jakým účinkem

Nonverbální komunikace

Je nejpůvodnějším způsobem sociálního chovaní.

1. Dotyky (údery či uhození, pohlazení, líbání a přidržování, objímání a laskání při sexu, potřásání rukama, líbání při zdravení a loučení, držení se za ruce a jiná kontaktní místa vyjadřují přátelství, emoce a postoje, ovlivňování směru pohybu).
2. Prostorová blízkost (osoba je jinou osobou jak přitahována, tak odpuzována a posléze zaujme pozici, která odpovídá rovnováze obou tendencí).
3. Držení těla (stání, sezení, ležení na zádech a na břiše, klečení, úklona, odvrat, přikrčení, pohupování).
4. Vnější zjev (svým zevnějškem ukazují obsaz sebe sama, včetně svého sociálního statusu a svého emocionálního stavu).
5. Mimika a gestika - komunikativní je zejména výraz tváře, který vyjadřuje celou řadu emocí. Vzorce mimického výrazu, které jsou převážně naučené, jsou dány kombinací křivek úst a obočí. Nejinformativnější část obličeje je kolem úst a očí. Je nutno rozlišovat spontánní mimiku (výraz sexuálního vzrušení, úleková reakce) a mimiku hranou, mnohdy úmyslně návykově přeháněnou.
6. „Řeč těla“ - Člověk používá dvě řeči, z nichž každá plní nějakou funkci. Nám všem je známá verbální nebo mluvená řeč...Je to řeč faktů a věcí, mluvěná řeč řešení logiky a problémů... Řeč těla často používáme nevědomě, abychom vyjádřili naše pocity, postoje a rysy naší osobnosti.

Sebedotýkání nevědomé napaodobování dotyků druhých lidí vyjadřuje nejistotu a potřebu vřelosti, které se projevuje jemným hlazením si tváře, brady apod.
Signály bariéry (zkřížení rukou, zkřížení nohou, úprava manžetového knoflíčku, manipulace s kablekou před tělem, schovávání se za předměty, např. stůl).
Signály napětí (bubnování prstů o desku stolu, hraní si se zapalovačem s klíči apod., přerovnávání papíru, proplétání a ohýbání prstů, „mytí rukou“ atd.). Signály bezmocnosti, rozpaků, nejistoty, nedůvěry, sympatie, antipatie aj.
Pachové signály (vůně, zápachy, androstenediol - látka příbuzná testosteronu).
Signál vzrušení spojený s rozšířením zornic.

Hromadné sdělovací prostředky

Hromadné sdělovací prostředky (nebo také masmédia) se v obecném slova smyslu zabývají „produkcí, reprodukcí a distribucí vědomostí (znalostí) široce chápaných souborů symbolů, majících důležitý význam pro zkušenost v sociálním světě“ (D.McQuail).

Mezi hromadné sdělovací prostředky patří:
tisk, včetně masově rozšiřovaných knih (kapesní formáty) a obraz. reprodukcí
rozhlas
televize
film, alespoň některé druhy
zvukové reprodukce (CD a jiné)
internet
Do masové komunikace zahrnujeme někdy také reklamu.

Stavební prvky dnešních grafických informačních systémů

Piktogramy - stály na začátku nonverbální komunikace jako první komunikační znaky, stály u každého prehistorického pokusu o písmový systém. A to před 5000 lety. Vznikla potřeba rychlého přenosu informace v přealfabetizovaném světě, v bálelu jazyků. Tak se z nás stávají svědci střídání dvou kultur, přeměny kultury alfabetické v kulturu vizuální.

Obor vizuální komunikace používá poněkud jiný slovník, než teorie komunikace, která spadá jednak do teorie informace, jednak do sociální psychologie.

Grafika vizuálních komunikací - grafický design, dříve užitá grafika, popř. reklamní grafika. Grafický design je zastřešující termín, kde se skrývají tři obory, a to: grafický design, typografie a písmo.

Typografie - je organizace písma v ploše, při respektování logických a estetických pravidel; dále respektuje pravidla ekonomická, technická a kulturněhistorická; podléhá dobovému vkusu, ale sama ho ovlivňuje a fomuje. Paralela s architekturou; typografie je arch. v ploše, obě pracují se standartizovanými prvky - prefabrikáty, u obou je hl. kritériem užtnost (obyvatelnost x čitelnost).
Písmo - zahrnuje jednak navrhování (tvorbu) písma, práci s písmem, ne však typografickým; nedílnou součástí je kaligrafie - ozdobné ruční psní písma.
Grafický design - v užším smyslu (ale i v širším) je obor užitého umění, který se zabývá grafickými návrhy na plošné (dvojrozměrné) výrobky; spolupracuje těsně s obory písmo a typografie.

Grafický design je nejmladší disciplínou, vznikl koncem minulého století ve vzniklém plakátu, se vznikem vizuální komunikace. Typografie je zde od roku 1440, kdy byl vynalezen knihtisk (Johan Gensfleisch - Gutenberg). Písmo je zde 5000 let, od doby, kdy byl učiněn pokus o jeho vytvoření.